Chci se zapojit
do projektu
Ať už jste se narodili tady, nebo v cizí zemi, společně můžeme ukázat, že bez cizinců by život na Jižní Moravě nebyl takový, jaké je dnes.
Chci se zapojit
do projektu
Vy, kteří jste se narodili v jiné zemi, ale doma jste tady! zapojit se můžete i pokud jste se narodili v krajině zdejší, i vy jste důležitou součástí! Podělte se o svou zkušenost. Společně můžeme ukázat, že bez cizinců by život na Jižní Moravě nebyl takový, jaké je dnes.
Příběh
Emanuele
Ruggiero
Brno, Morava, Česká republika. Tady jsme. Poprvé jsem tady byl ještě jako dítě, bylo mi asi čtrnáct let, někdy v roce 1983. Bylo to v Praze, vládl komunismus, všechno bylo úplně šedé, prázdné. Jedinou barevnou věcí, kterou si vybavuji, byly červené květiny vysázené do tvaru hvězdy.
Podruhé jsem sem přijel za svou budoucí ženou. A když jsem vystoupil v Brně na hlavním nádraží, viděl to místo a lidi… Bylo to naprosto exotické! Začal jsem plakat. Protože to bylo tak silné a nesmírně emocionální! V roce 2013 jsme se do Brna přestěhovali, má žena odsud pochází a je tím důvodem, proč tu jsem. Brno je super město, miluju ho, protože není tak velké. Já jsem z Milána, kde žijí tři miliony lidí! Tohle je ideální místo pro rodinu, děti, psa!
Jsem šťastný, protože za 27 let tady znám strašně moc lidí! Většina z nich jsou Češi, ale i cizinci, protože tady byla a stále je i mezinárodní komunita. Mám tu přátele z Ameriky, Francie, Mexika, Španělska… a stále potkávám nové. Říká se, že Češi jsou více uzavření. Je to trochu pravda, ale když jdeme na pivo, nikdy jsem to nepocítil. A Češi jsou opravdoví, skuteční přátelé, kteří pro druhého udělají cokoliv. To je úžasné.
Tedy jen čeština je pro mě těžká. Mluvím pěti jazyky a čeština je dle mého názoru jeden z nejtěžších jazyků. Doma mluvíme česky a italsky. Moje žena a syn česky, moravsky a já italsky. Když mluvím česky, jsou s mojí češtinou dost nespokojení. Ale já jsem prošel asi šesti kurzy češtiny a čeká mě další. Takže dělám, co můžu!
Z Itálie mi nejvíc chybí slunce a jídlo, ale to se dá vyřešit. A kde se tady cítím nejvíc jako doma? Určitě před pomníkem věnovaným Silviu Pellicovi, italskému dramatikovi, který byl z politických důvodů tady na Špilberku vězněn. V Itálii je to samozřejmě známá postava a bylo to pro mne velké překvapení, když jsem šel kolem poprvé. A chodím kolem často, protože nedaleko bydlím. Vždycky se na chvíli zastavím a přemýšlím o životě.
Já jsem povoláním filmař. A emigrace je mé niterné téma. Točím sice reklamy, videoklipy, konference, ale když jsme se sem přestěhovali, začal jsem se soustředit na dokumenty. Můj první dokumentární film se jmenoval Cizinci. A nevystupují v něm jen cizinci, ale také Češi, kteří třeba žili v zahraničí, vrátili se, ale cítí se být ve své vlasti cizí. Další dokument byl pak o jedné z postav, Ivance, která odešla v roce 1982 do Francie. V komunistickém Československu byla sledována StB, a když jsem si četl ty materiály, přišlo mi neskutečné, s jakou pečlivostí byly životy těch lidí sledovány.
To téma se týká také poválečného odsunu Němců a jiných příběhů, které jsou hluboké a silné. Proto tohle místo, Moravu, tak miluju. Pro její kořeny, které zasahují hluboko do historie. V Brně jsme v podstatě uprostřed Evropy a to s sebou nese spousty příběhů, které by lidi měli slyšet.
Otevřete si Emanuelův příběh…
