Chci se zapojit
do projektu
Ať už jste se narodili tady, nebo v cizí zemi, společně můžeme ukázat, že bez cizinců by život na Jižní Moravě nebyl takový, jaké je dnes.
Chci se zapojit
do projektu
Vy, kteří jste se narodili v jiné zemi, ale doma jste tady! zapojit se můžete i pokud jste se narodili v krajině zdejší, i vy jste důležitou součástí! Podělte se o svou zkušenost. Společně můžeme ukázat, že bez cizinců by život na Jižní Moravě nebyl takový, jaké je dnes.
Příběh
Phuong Leová
Ve školce mi jen tak náhodou dali české jméno Dana. A jsem to já, používám ho dodnes. Zkrátka ke mně přirostlo.
Do České republiky jsem přijela ve třech letech, takže si z rodného Vietnamu nepamatuju skoro nic. Přijely jsme s maminkou za tátou, který sem odešel hned po mém narození a nás za ním pak pustili na základě sloučení rodiny. Jediný, kdo zůstal doma ve Vietnamu, byl můj bratr a prarodiče.
Vyrůstala jsem asi jako každé jiné české dítě, ale některé rozdíly jsem určitě vnímala. Nemohla jsem se moc opřít o rodiče a požádat je třeba o pomoc s úkoly. Musela jsem se proto dost brzy osamostatnit a být závislá jen sama na sobě.
Pro děti, jejich rodiče i učitele na základní škole ve Zlíně, kde jsme bydleli, bylo trochu zvláštní, že do jejich třídy chodí vietnamská dívka. Spolužáci si ze mě dělali legraci, uráželi mě a bylo to zkrátka jiné, než kdybych byla česká holka. Postupně, jak přichází rozum, jsem pak později na střední škole už měla české kamarády a kamarádky, českého přítele. Vnímala jsem, že už jsem ta „Češka”. Nám se říká banánové děti. Žlutí na povrchu, ale uvnitř bílí. Je to takové metaforické přirovnání.
Integraci dřív nikdo moc neřešil. Neexistovala žádná centra, programy… Cizinci se museli s českou společností sžít a zapadnout sem tak nějak sami. Dnes je ta situace jiná. Češi si už trochu zvykli na to, že tu žije spousta cizinců. Zvlášť tady v Brně, kde jich žije opravdu hodně. A nejsou už na to sami, existují různé projekty, integrační programy a centra pro cizince, které oběma stranám hodně pomáhají.
Tu změnu vidím i na základní škole, kde pracuji jako překladatelka, tlumočnice a lektorka integračních programů. Důležité je, že nikdo by neměl své kořeny, svou kulturu popřít, zapomenout. Sebepoznání a poznání vlastní kultury je naopak to hlavní, protože pak může dojít ke hledání společných témat a prvků a jejich propojení.
Do Brna jsem přišla studovat na fakultě sociálních studií obor sociologie a evropská studia a velmi brzy jsem přijala úvazek na zmiňované základní škole a začala jsem také pracovat v Centru pro cizince. Pracuji s nově příchozími lidmi ze všech koutů světa, pro které pořádáme adaptační kurzy, a působím také jako tlumočnice a překladatelka vietnamského jazyka. Jazykovou bariéru jsem vnímala už odmala a vždycky jsem dělala tlumočnici své rodině a známým. Chodila jsem s nimi na úřady, k lékaři… Přišlo mi fajn, že můžu být nápomocná i dalším lidem, a práce v Centru pro cizince byl vždycky můj sen.
Jsem jedno z mála dětí druhé vietnamské generace, které umí vietnamsky číst a psát a dokáže se tak i uživit, pomáhat vietnamské komunitě, což je práce, která mne i naplňuje, protože chci, aby se tato komunita bez obtíží integrovala do té české.
Na začátku jsem Brno ráda neměla, ale teď už bych si nedokázala představit žít, budovat rodinu a prožívat krásné okamžiky se svými přáteli nikde jinde než v Brně. Hodně k tomu přispívá i má práce, která mě neskutečným způsobem naplňuje, a také to, že jsem v Brně poznala svého životního partnera, se kterým se brzy budeme brát. Upřímně se cítím jako Češka, která miluje Brno.
Otevřete si Danin příběh…
