Příběh
Emanuele
Ruggiero
Brno, Morava, Česká republika. Tady jsme. Poprvé jsem tady byl ještě jako dítě, bylo mi asi čtrnáct let, někdy v roce 1983. Bylo to v Praze, vládl komunismus, všechno bylo úplně šedé, prázdné. Jedinou barevnou věcí, kterou si vybavuji, byly červené květiny vysázené do tvaru hvězdy.
Podruhé jsem sem přijel za svou budoucí ženou. A když jsem vystoupil v Brně na hlavním nádraží, viděl to místo a lidi… Bylo to naprosto exotické! Začal jsem plakat. Protože to bylo tak silné a nesmírně emocionální! V roce 2013 jsme se do Brna přestěhovali, má žena odsud pochází a je tím důvodem, proč tu jsem. Brno je super město, miluju ho, protože není tak velké. Já jsem z Milána, kde žijí tři miliony lidí! Tohle je ideální místo pro rodinu, děti, psa!
Jsem šťastný, protože za 27 let tady znám strašně moc lidí! Většina z nich jsou Češi, ale i cizinci, protože tady byla a stále je i mezinárodní komunita. Mám tu přátele z Ameriky, Francie, Mexika, Španělska… a stále potkávám nové. Říká se, že Češi jsou více uzavření. Je to trochu pravda, ale když jdeme na pivo, nikdy jsem to nepocítil. A Češi jsou opravdoví, skuteční přátelé, kteří pro druhého udělají cokoliv. To je úžasné.
Tedy jen čeština je pro mě těžká. Mluvím pěti jazyky a čeština je dle mého názoru jeden z nejtěžších jazyků. Doma mluvíme česky a italsky. Moje žena a syn česky, moravsky a já italsky. Když mluvím česky, jsou s mojí češtinou dost nespokojení. Ale já jsem prošel asi šesti kurzy češtiny a čeká mě další. Takže dělám, co můžu!
Z Itálie mi nejvíc chybí slunce a jídlo, ale to se dá vyřešit. A kde se tady cítím nejvíc jako doma? Určitě před pomníkem věnovaným Silviu Pellicovi, italskému dramatikovi, který byl z politických důvodů tady na Špilberku vězněn. V Itálii je to samozřejmě známá postava a bylo to pro mne velké překvapení, když jsem šel kolem poprvé. A chodím kolem často, protože nedaleko bydlím. Vždycky se na chvíli zastavím a přemýšlím o životě.
Já jsem povoláním filmař. A emigrace je mé niterné téma. Točím sice reklamy, videoklipy, konference, ale když jsme se sem přestěhovali, začal jsem se soustředit na dokumenty. Můj první dokumentární film se jmenoval Cizinci. A nevystupují v něm jen cizinci, ale také Češi, kteří třeba žili v zahraničí, vrátili se, ale cítí se být ve své vlasti cizí. Další dokument byl pak o jedné z postav, Ivance, která odešla v roce 1982 do Francie. V komunistickém Československu byla sledována StB, a když jsem si četl ty materiály, přišlo mi neskutečné, s jakou pečlivostí byly životy těch lidí sledovány.
To téma se týká také poválečného odsunu Němců a jiných příběhů, které jsou hluboké a silné. Proto tohle místo, Moravu, tak miluju. Pro její kořeny, které zasahují hluboko do historie. V Brně jsme v podstatě uprostřed Evropy a to s sebou nese spousty příběhů, které by lidi měli slyšet.
Otevřete si Emanuelův příběh…