Příběh
Marka
Harrisona
Přijel jsem sem pracovat pro jednu britskou firmu. Na jeden rok. A teď, o 16 let později, jsem stále tady. Žertuji o tom, že mě ještě nenašli. Pravda je taková, že si mě Brno získalo. Na první pohled. Přijel jsem v prosinci, byla zima, sněžilo a bylo v tom něco okouzlujícího.
Mám dvě vlastní děti, dceru a syna, kteří tuhle mou potřebu pomáhat chápou a podporují mě. Partnera jsem musela přesvědčit, ale důvěřoval mi. Na začátku se bál, že na sebe nebudeme mít čas, ale je to právě naopak. Neskutečně nás to sbližuje a drží mentálně ve střehu. Jsme hodně akční rodina a do všech aktivit zapojujeme i ty naše maličké. Říkám naše, protože jsou zkrátka na určitou dobu naprosto plnohodnotnými členy rodiny.
Nikdy jsem se negativním přístupem k naší rodině nesetkala
O pěstounech se často říká, že to děláme pro peníze, ale do očí mi to nikdy nikdo neřekl. Byla bych s nimi hodně rychle hotová. Obohacuje to mne, naši rodinu a dítě, ale rozhodně ne finančně. Dává mi to lásku, naději v lepší zítřky, že ty děti děti, který s námi mají šanci poznat, jaké je to žít v rodině, jsou na tom mnohem lépe, než ty v ústavech.
Pěstounství jsem si vybrala jako svoje zaměstnání a je to pro mne práce snů. Předtím jsem několik let pracovala jako zdravotnice v Klokánku a můžu tak jasně vidět ten veliký rozdíl mezi ústavní péčí a fungující rodinou. To, že jsou děti v rodině z nich dělá citlivé lidi. Budou umět přijímat i dávat lásku dál, ve svém pozdějším životě a to je úplně nejdůležitější.
Klokánek byla ale skvělá příprava, neměla jsem tak žádná přehnaná očekávání ani strach. Věděla jsem, do čeho jdu. Věděla jsem, že se stanu součástí nelehkých a smutných životních příběhů rodičů, kteří to prostě nezvládli. Ale ty děti vám dávají neskutečnou sílu a odvahu ten příběh pro ně měnit.
Za chvíli se budeme loučit už se čtvrtým děťátkem. Vždycky nějak ve skrytu duše počítám s tím, že si ho necháme. Kdyby něco nešlo tak, jak má, nebo nikdo neprojevil zájem… Ale rodina se zatím vždycky našla. Do ústavu bych je neposlala nikdy. Když vím, že jdou do dobré rodiny, že o ně bude postaráno a my tím pádem budeme schopni pomoci dalšímu děťátku, tak i to loučení je taková smutná radost. Ty nové rodiče nemám samozřejmě první den vůbec ráda. Ale jen ten první den. S většinou rodin se dokonce pravidelně vídáme a vím, že se děti mají výborně a jsem za to šťastná.
Při jednom takovém setkání s holčičkou, kterou jsme měli od úplného miminka, jsme s přítelem oba plakali dojetím. Celé dny a noci jsme ji chovali v náručí a tišili ji. Je z ní krásná holčička, má se výborně. Ale nepoznala nás! A to je moc dobře. Uspávala jsem při tom setkání našeho dalšího chlapečka, zpívala jsem mu, stejně jako jsem zpívala jí. Přišla si ke mně sednout a dlouho se mi dívala do očí. Nevěděla, kdo jsem, ale hluboko uvnitř určitě cítila, že jsem jí hodně blízko.