IIKrajan

Šít se naučil v Íránu, ale přesně ví, co nám na Moravě sluší.

Javad Cihlář

Zakázkový krejčí

Otevřít si krejčovský salon nebylo úplně jednoduché rozhodnutí, ale ukázalo se, že dobré.

Příběh

Videospot

Galerie

Příběh
Javad Cihlář

Moje maminka byla švadlena a moje cesta k tomuto řemeslu začala, když mě požádala, abych jí navlékal nitě. A jiskra přeskočila. Vzhledem k tomu, že situace v naší rodině byla taková, že jsem nemohl chodit do školy, šel jsem do krejčovské dílny, kde jsem už od šesti let pomáhal, pracoval a učil se. Ve dvanácti letech jsem už byl pan krejčí a normálně jsem se krejčovstvím živil.

Má rodina pochází z Afghánistánu, ale rodiče odešli před válkou do Íránu, kde jsem se narodil. Když nastoupil k moci Tálibán, tatínka zabili. Bylo mi šest let. Přišli jsme o všechny finance i podporu a ztratili jsme možnost oficiálně si prodloužit vízum. Snad právě proto, že jsme tam žili nelegálně, se Írán nikdy nestal mým domovem. Když maminka zemřela, v roce 2008 jsem ho opustil a přestěhoval se do Čech.

Pět let jsem žil a pracoval v krejčovském salonu v Praze, ale necítil jsem se tam dobře. Vztahy mezi lidmi a rodinné vazby tam byly hodně odlišné od toho, v čem jsem vyrůstal. Se ženou jsme proto odešli na Moravu a tady jsem znovu konečně ožil. Rodina s babičkami a dědečky tady funguje a může žít pohromadě, ještě se tu neztratil respekt ke starším lidem.

V mém životě nebylo nic samozřejmostí. Za každou drobnou věc jsem musel bojovat. Ale naučil jsem se díky tomu odvaze čelit různým situacím. Sílu jít v životě dál mi dává i víra. Mám naději, bez které bych to všechno, čím jsem prošel, zvládal jen těžko. Vyrůstal jsem mezi muslimy, ale v hodně otevřeném prostředí. Moje rodina mě k muslimské víře nikdy nenutila a já jsem křesťan. Můj život se jen zlepšoval. Neříkám, že starosti zmizely. Vždycky se objeví něco, kvůli čemu musím zase zabojovat a snažit se, ale jsem spokojený. Je tu mír, a když jde člověk ven, nemusí se bát, že se nevrátí.

Otevřít si krejčovský salon nebylo úplně jednoduché rozhodnutí, ale ukázalo se, že dobré. Část mých zakázek přichází i z Vídně a musím říct, že vidím velký rozdíl v oblékání v porovnání s Čechy. Lidé tu klasické formální eleganci moc nedají. Místní nosí především sportovní styl. Chápu, že ne každému je společenské oblečení pohodlné, ale jednou začas by jej měl nosit každý. Je to úplně jiný pocit. Šaty dělají člověka. Oblek dokáže zvednout sebevědomí a to se snažím lidem ukázat.

Vždycky jsem měl touhu lidem nějak pomoci. Během covidu jsem proto šil roušky. Neprodával jsem je, ale daroval. Přidala se ke mně spousta dobrovolníků, lidé nosili látky a byly to krásné chvíle. Roušek jsme ušili asi dvacet tisíc. Obrátili se na nás z nemocnice, z porodnice a lidé měli možnost si ústenky vzít u nás před obchodem. Měl jsem radost, když jsem potkal někoho s rouškou z mé dílny. Každou jsem poznal, protože to byly originální materiály a lidé je rádi nosili. Krejčovské řemeslo má dávnou tradici a řekl bych, že pomalu mizí. Jsem proto rád, že můžu lidem tady nabídnout vše, co jsem se za svůj život naučil. To, co dělám, miluji a vidím v tom smysl.

Ukázat video

Otevřete si Javadův příběh…