Chci se zapojit
do projektu
Ať už jste se narodili tady, nebo v cizí zemi, společně můžeme ukázat, že bez cizinců by život na Jižní Moravě nebyl takový, jaké je dnes.
Chci se zapojit
do projektu
Vy, kteří jste se narodili v jiné zemi, ale doma jste tady! zapojit se můžete i pokud jste se narodili v krajině zdejší, i vy jste důležitou součástí! Podělte se o svou zkušenost. Společně můžeme ukázat, že bez cizinců by život na Jižní Moravě nebyl takový, jaké je dnes.
Příběh
Rachele Mellai
Pocházím z italského ostrova Sardinie a profesí jsem už deset let make-up artistka. Své znalosti jsem získala v Miláně, potom jsem procestovala svět, pracovala pro mnoho světově známých značek a musím říct, že svou práci miluju. Nyní jsem na volné noze, využívám Instagram, pořádám kurzy, ve kterých učím ženy se líčit, a nepřestává mě to bavit. Všimla jsem si zajímavých rozdílů v přístupu k líčení u různých národů. Italky používají velmi přirozený make-up, a to každý den. Češky se naopak líčí spíše příležitostně, ale velmi výrazně. Make-up je pro mě nástroj k tomu cítit se krásná, sebevědomá a prožívat věci tady a teď. Nemyslím si, že make-up je nezbytnost. Je to spíš umění, radost a rozhodně platí, že méně je více.
Jak jsem se ocitla v České republice? Můj přítel je Čech a rozhodli jsme se žít na Moravě, abychom byli nablízku oběma našim rodinám. Mé v Itálii, protože jsou to jen dvě hodiny letu, a té jeho, která žije tady. Brno jsme pravidelně navštěvovali už předtím a musím říct, že se za tu dobu hodně změnilo. Z velké vesnice se stalo malé město. Žije to tu, člověk má na výběr ze spousty nabídek práce, restaurací, akcí… Řekla bych, že rok od roku roste.
Největší kulturní šok pro mě bylo to, že lidé tu na sebe na ulici nemluví. Stojíte s někým na autobusové zastávce třeba půl hodiny a všichni mlčí. Na to jsem nebyla zvyklá. Žila jsem v Itálii, Rakousku, v Kalifornii a všude tam lidé rádi prohodí pár slov, jen tak. Tady je to úplně naopak. Nedá se nic dělat. Možná je to ještě pozůstatek doby komunismu, kdy se lidé uzavřeli do sebe, protože to bylo bezpečnější. Je to něco, co pak starší generace přenese na mladší, ale mladí lidé jsou už rozhodně otevřenější.
Obecně jsou však Češi povahou chladnější než Italové. Ale myslím si, že je to jen na povrchu. Když se vám podaří je poznat a otevřou se, zas tak velký rozdíl už nevidím. Když jsem tu začala žít, neznala jsem ani jazyk, ani kulturu, a přesto jsem se setkala se srdečným přijetím a trpělivostí. Přestěhovali jsme se během pandemie covidu, vše bylo zavřené a řekla bych, že lidé byli před cizinci lehce ostražití.
I proto bylo těžké najít si tu přátele. Lidé se nesetkávali, nekonaly se žádné akce a já jsem navíc pracovala z domova. Cítila jsem se osamocená a z toho pocitu vznikl nápad založit komunitní skupinu Girls in Brno. Začínaly jsme na Facebooku. Už ta možnost popovídat si a zajít občas na kafe s někým, kdo je na stejné lodi a řeší podobné věci, bylo skvělé. Teď je ve skupině 1600 dívek a žen z České republiky a celého světa a podnikáme toho opravdu hodně. Sportovní akce, výlety, hraní deskových her… Snažíme se vytvořit bezpečný a příjemný prostor pro setkávání a je to taky skvělý způsob, jak mohou cizinky poznat českou kulturu a dívky z Čech zase ty jiné. Pořádáme i kulturní a charitativní akce, spojujeme lidi, projekty a místa, jsme součástí života města Brna. Po dvou letech strávených tady můžu říct, že se tu cítím jako doma. Myslím si, že ten pocit přichází s tím, když potkáváte na ulici známé tváře, přátele, a já mám to štěstí, že je jich opravdu plno.
Otevřete si Rachelin příběh…
