Alice Musilová

V Brně bydlím už dvacet pět let. Narodila jsem se v Almaty, hlavním městě Kazachstánu. Žila jsem svůj sen, ale jak se říká, změna je život a musela jsem se odstěhovat. Bylo mi sedmnáct. Rodiče se na nic neptali, sbalili nás a odvezli daleko od domova. Devadesátá léta byla totiž v Kazachstánu hodně divoká. Pomalu začínal státní převrat, naši rodinu kvůli tátově podnikání jedné noci přepadli a rodiče měli jednoduše strach o náš život.

Samozřejmě jsem se trápila. Přišla jsem o kamarády, možnost studovat na sportovním gymnáziu, o milovanou atletiku, trenéry, zkrátka o všechno a dlouho jsem se s tím nemohla vyrovnat. Měla jsem před sebou skvělou budoucnost sportovní trenérky a masérky, a najednou bylo všechno jinak.

Byla jsem cizí člověk v cizím městě. Navíc byl duben, v Kazachstánu už kvetly tulipány, ale tady sněžilo. Musela jsem se však nějak smířit s tím, že je to můj nový domov. Mentalitou jsou naštěstí Kazaši Moravákům podobní. Pohostinní, přívětiví. Rodiče tady sice koupili byt, ale na začátku jsme spali na podlaze, neměli jsme žádné vybavení. A v tu chvíli nám sousedé opravdu hodně pomohli. Hned přinesli matrace, polštáře, peřiny… Ale nebudu říkat, že všechno šlo jako po másle. Ne všichni nás samozřejmě vítali a ve škole jsem si taky zažila svoje.

V devadesátých letech tu zase tolik rusky mluvících a obecně cizinců nežilo. Na sportovní školu jsem jít nemohla, protože jsem neměla vyřízené přestupní dokumenty, takže jsem nastoupila do učení na prodavačku smíšeného zboží a některé holky mi daly dost zabrat. Vůbec jsem to nedokázala pochopit a trápilo mě to, protože jsem se s diskriminací nikdy předtím nesetkala. V Kazachstánu žije mnoho různých národností a nikdo to neřeší. Když jsem školu ukončila, pokračovala jsem dál s atletikou, přestěhovala jsem se do Brna a bylo to mnohem lepší. Nakonec se mi přece jen splnil ten můj sen. Jsem masérka.