Chci se zapojit
do projektu
Ať už jste se narodili tady, nebo v cizí zemi, společně můžeme ukázat, že bez cizinců by život na Jižní Moravě nebyl takový, jaké je dnes.
Chci se zapojit
do projektu
Vy, kteří jste se narodili v jiné zemi, ale doma jste tady! zapojit se můžete i pokud jste se narodili v krajině zdejší, i vy jste důležitou součástí! Podělte se o svou zkušenost. Společně můžeme ukázat, že bez cizinců by život na Jižní Moravě nebyl takový, jaké je dnes.
Příběh
Marka
Harrisona
Přijel jsem sem pracovat pro jednu britskou firmu. Na jeden rok. A teď, o 16 let později, jsem stále tady. Žertuji o tom, že mě ještě nenašli. Pravda je taková, že si mě Brno získalo. Na první pohled. Přijel jsem v prosinci, byla zima, sněžilo a bylo v tom něco okouzlujícího.
Mám dvě vlastní děti, dceru a syna, kteří tuhle mou potřebu pomáhat chápou a podporují mě. Partnera jsem musela přesvědčit, ale důvěřoval mi. Na začátku se bál, že na sebe nebudeme mít čas, ale je to právě naopak. Neskutečně nás to sbližuje a drží mentálně ve střehu. Jsme hodně akční rodina a do všech aktivit zapojujeme i ty naše maličké. Říkám naše, protože jsou zkrátka na určitou dobu naprosto plnohodnotnými členy rodiny.
Nikdy jsem se negativním přístupem k naší rodině nesetkala
O pěstounech se často říká, že to děláme pro peníze, ale do očí mi to nikdy nikdo neřekl. Byla bych s nimi hodně rychle hotová. Obohacuje to mne, naši rodinu a dítě, ale rozhodně ne finančně. Dává mi to lásku, naději v lepší zítřky, že ty děti děti, který s námi mají šanci poznat, jaké je to žít v rodině, jsou na tom mnohem lépe, než ty v ústavech.
Pěstounství jsem si vybrala jako svoje zaměstnání a je to pro mne práce snů. Předtím jsem několik let pracovala jako zdravotnice v Klokánku a můžu tak jasně vidět ten veliký rozdíl mezi ústavní péčí a fungující rodinou. To, že jsou děti v rodině z nich dělá citlivé lidi. Budou umět přijímat i dávat lásku dál, ve svém pozdějším životě a to je úplně nejdůležitější.
Klokánek byla ale skvělá příprava, neměla jsem tak žádná přehnaná očekávání ani strach. Věděla jsem, do čeho jdu. Věděla jsem, že se stanu součástí nelehkých a smutných životních příběhů rodičů, kteří to prostě nezvládli. Ale ty děti vám dávají neskutečnou sílu a odvahu ten příběh pro ně měnit.
Za chvíli se budeme loučit už se čtvrtým děťátkem. Vždycky nějak ve skrytu duše počítám s tím, že si ho necháme. Kdyby něco nešlo tak, jak má, nebo nikdo neprojevil zájem… Ale rodina se zatím vždycky našla. Do ústavu bych je neposlala nikdy. Když vím, že jdou do dobré rodiny, že o ně bude postaráno a my tím pádem budeme schopni pomoci dalšímu děťátku, tak i to loučení je taková smutná radost. Ty nové rodiče nemám samozřejmě první den vůbec ráda. Ale jen ten první den. S většinou rodin se dokonce pravidelně vídáme a vím, že se děti mají výborně a jsem za to šťastná.
Při jednom takovém setkání s holčičkou, kterou jsme měli od úplného miminka, jsme s přítelem oba plakali dojetím. Celé dny a noci jsme ji chovali v náručí a tišili ji. Je z ní krásná holčička, má se výborně. Ale nepoznala nás! A to je moc dobře. Uspávala jsem při tom setkání našeho dalšího chlapečka, zpívala jsem mu, stejně jako jsem zpívala jí. Přišla si ke mně sednout a dlouho se mi dívala do očí. Nevěděla, kdo jsem, ale hluboko uvnitř určitě cítila, že jsem jí hodně blízko.
Když chcete někomu pomoci, není důvod se bát. Ten drobeček vám to vrátí stonásobně.
